Snad ve všech médiích hlavního proudu už se – tu více, tu méně – uchytil názor, že Evropa musí skoncovat s produkcí CO2, protože prostě musí. Stůj co stůj. Předseda české vlády však zastává jiný názor: není proti ekologizaci průmyslu a spotřeby, ale chce vědět, čím a jak spolehlivě nehradit současný energetický model. Chce to vědět dřív, než se přidá k těm vládám, které volají po přijímání závazných termínů pro „uhlíkovou neutralitu“.
Naštěstí není mezi premiéry sám. Díky tomu zatím EU nezavazuje své členy k tomu, aby v roce 2050 byly prakticky bezemisní. Protože nikdo, včetně všech aktivistických vědců a všech vyznavačů jejich víry, neví, jak by EU v takovém případě fungovala. Tedy ne její úředníci, ti fungovat jistě budou, ale jak by fungovala energetika, jak by fungoval průmysl, jak by fungovala doprava... Sázka na obnovitelné zdroje a elektromobilitu, kterou vyžadují „zelení“ totiž staví na předpokladech, které zatím nemají oporu v technologickém pokroku. A hlavně a především často nemají oporu v přírodních zákonech.
Přitom jeden velký pokus s tím, že „poručíme větru, dešti“, tedy že si přizpůsobíme přírodní zákony, už tady byl. I Česko se jej muselo zúčastnit. Nejviditelnějším a doslova nejhmatatelnějším příkladem toho, kam zpupné pohrdání přírodními zákony vede, je Aralské moře (Wikipedie). Ostatně rozsáhlá kontaminace Baltského moře, nebo strašlivé zaneřádění čínských a asijských řek má stejný původ.
Andrej Babiš a ostatní premiéři V4, kteří odmítají již v podstatě fanatický „eko“ přístup se v tomto případě chovají jako řádní hospodáři. Chtějí vědět čím, jak a za kolik by se nahrazoval současný model, který je postaven především na kombinaci využívání uhlí a jádra. A dokud není jasné, že si to můžeme dovolit a že to bude fungovat, odmítají se podrobit ekologistickému diktátu. Za to zaslouží pochvalu.
Pro Česko by bylo svrchovaně žádoucí, aby v tomto svůj názor nezměnil. A aby stejný postoj zastávali i premiéři, kteří budou v čele země po něm.